Příběhy
Autentické příběhy o životě s duševním onemocněním

"Spirála mi umožnila vrátit se k šití."

Vystudovala jsem dámskou krejčovou a oděvní průmyslovku. Příběh začíná v době, kdy jsem maturovala - měla jsem strach, že neudělám maturitu. Vyhledala jsem pomoc školního psychologa. Největší stresy z maturity měli jedničkáři - já byla totiž svědomitá jedničkářka. Maturitu jsem naštěstí úspěšně zvládla. 

Po škole jsem si našla zaměstnání, ale zaměstnavateli se nedařilo, nevyplácel mi mzdu, a proto jsem změnila práci. V dalším zaměstnání jsem pak musela pracovat za dva. Byla jsem z toho ve stresu - spustilo mi to depresi a nevěděla jsem kudy kam. Pokusila jsem se o sebevraždu. Mamka mě našla s nožem v ruce, když jsem si chtěla ublížit. Až zpětně jsem přišla na to, že to bylo pouze demonstrativní volání o pomoc... Následně jsem navštívila psychiatra, začala jsem brát léky a ze stresující práce jsem odešla.

Po půl roce jsem si našla novou práci v šicí dílně, ale objevila se u mě mánie (vše jsem prožívala nadneseně, nad standardní mírou) a rodiče s přítelem mě odvezli do PN v Opavě. Tam jsem se rehabilitovala na různých odděleních 2,5 měsíce. Po propuštění přesto u mě přetrvávala těžká deprese dalšího půl roku. Vše mi dělalo problém, do všeho jsem se musela nutit a pociťovala jsem intenzivní smutek. Zvládla jsem se však vrátit do původního zaměstnání v šící dílně a nějakou dobu bez problému pracovat.

Poté jsem ale vystřídala asi 7 zaměstnání, mezitím jsem při manických epizodách pokračovala v rehabilitaci v PN v Opavě. V následujícím období jsem otěhotněla, ale bohužel jsem potratila. Po roce a půl jsem naštěstí otěhotněla znovu, narodil se mi zdravý syn, ale nemoc opět nade mnou zvítězila a skončila jsem znovu v PN v Opavě. To samé se opakovalo po narození druhého syna - při porodu jsem prožila klinickou smrt a od pasu dolů jsem dočasně ochrnula. Po mateřské mě nevzali zpět do zaměstnání.

Hledala jsem si marně půl roku práci a nakonec jsem náhodou přes společnost Mlýnek narazila na Spirálu. Moje budoucí kolegyně Míša mi sdělila potřebné informace a nabídla mi možnost ucházet se o místo úklidové pracovnice. Uspěla jsem na pracovním pohovoru a získala novou pracovní příležitost ve Spirále. Byl to pro mě únik z deprese a škaredé reality, kdy se mi nic nedařilo. Po roce a půl, kdy jsem uklízela, jsem se dostala na doporučení kolegyně do "spiráláckého" cateringu - tato změna mi velice vyhovovala, přineslo mi to větší psychickou pohodu.

Jednoho dne viděly kolegyně ve Spirále svatební šaty, které jsem ušila. Následně jsem pro Spirálu šila výrobky na akci Adventní křídlení. Moje výtvory se ve Spirále líbily natolik, že byly jedním z impulsů ke vzniku šicí dílny. Po 9 hospitalizacích v Opavě, 1 v Havířově a 1 v Porubě a dalších peripetiích, které mi přinesla nemoc, jsem se naštěstí vrátila k tomu, co mám ráda - k šití. A za tuto příležitost jsem Spirále velmi vděčná. Jsem zde spokojena a chodím do práce s nadšením. Pomáhá mi vědomí, že jsem součástí skvělého kolektivu a jsem obklopena lidmi, kteří mají pochopení.

Neváhejte a kontaktujte nás:

Volgogradská 2424/74

700 30 Ostrava - Zábřeh

Pracovní asistent Silvie Tomášová

info@spirala-ops.cz

702 014 547


"Kafárna je místo, kde je mi dobře na duši..."

Vyhledat Kafárnu jsem si plánovala už v roce 2014, protože jsem dlouho nevěděla, co si počnu se svým dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a zároveň jsem chtěla žít alespoň trochu plnohodnotný život. V té době jsem ještě netušila, že Kafárnu nakonec vyhledám dvakrát.

První epizoda s Kafárnou byla jako vysvobození z domácího vězení, ale neměla dlouhého trvání. Udály se totiž jisté okolnosti, které mi dovolily Kafárnu navštěvovat jen pár měsíců. Po dlouhé odmlce jsem se rozhodla, že zkusím štěstí ještě jednou. Jakoby mě stále táhlo tuto kapitolu ještě jednou otevřít, což se mi povedlo v roce 2018 hlavně díky mému milovanému partnerovi, který mi pomáhá a věří.

První dojmy z návštěvy a mého setkání se sociálními pracovníky byly tak silné, že jsem věděla, že už chci zůstat. Můj sociální pracovník je ke mně velice hodný a vstřícný. V Kafárně je tolik lidskosti, až někdy nemůžu uvěřit, že je to možné...

Jeden z prvních snů se mi tedy plní. Navíc se opět učím jezdit autobusem a setkávat se s lidmi, což pro mě bylo vždy důležité, ale při mých problémech zároveň dost obtížné. I doma vše běží tím správným směrem a práce se pro mne stává vlastně takovou terapií. Pokud mi to stav dovolí, pociťuji nyní i více radosti. Kafárna je nastavená tak geniálním způsobem, že nástup do pracovního procesu je pozvolný a všichni mají vždy ochotu mi pomoci. Práce tam je pro mne zábavou. Mohla jsem si vybrat, jestli budu v kuchyni, nebo v provozu Kafárny. Měla jsem i možnost skládat šipky či tvořit věnce.

Postupně se cítím lépe a lépe hlavně díky tomu, že vše zvládám. Pro mě je slovo "zvládnout" velmi důležité - zvládám opět jezdit autobusem, pracovat v kuchyni a pozvolna i za barem. Měla jsem totiž pocit, že se mi tam věří, a že to zvládnu.

Jednou jsem se zkusila zeptat, jestli by v Kafárně nešly vystavit mé fotografie. To byl taky jeden z mých velkých snů, protože fotografuji od svých 24 let. Vlastní výstava pro mě vždy byla velkou výzvou... Když se díky Kafárně uskutečnila, měla jsem velkou radost. V životě se opravdu sny mohou díky dobrým lidem splnit. Jako bych kus mého života let vměstnala do mých fotografií, které doufejme neudělaly radost jen mi, ale i celé mé rodině a všem návštěvníkům.

Dnes už vím, že mám v Kafárně své přátele a místo, kde je mi dobře na duši. Jsem součástí týmu, na který jsem hrdá a jsem velice ráda, že mohu být jeho součástí.

Neváhejte a kontaktujte nás:

U Oblouku 10/501

708 00 Ostrava - Poruba

Vedoucí sociální služby Bc. Helena Křemenová, DiS.

std@spirala-ops.cz

731 079 204


"Spirála mi ukázala, že se dá žít šťastně

i s nemocí..."

V 11 letech jsem zkusila kouřit marihuanu. Ničemu to nevadilo, a tak jsem čas od času pokuřovala - ve svých 13 letech jsem hulila denně. I když se říká, že marihuana je lehká droga, která pomáhá při různých nemocech a je na ní minimální až žádná závislost, tak jsem se i přesto stala nevědomě závislou. V pozdějších letech jsem si svoji závislost nepřipouštěla. Ve 13 letech jsem navíc onemocněla psychózou.

Pár týdnů před vypuknutím nemoci jsem začala jinak přemýšlet. Divně jsem se fotila, malovala jsem nesmyslné obrázky, ale nijak mi to nepřišlo divné. Také jsem objevila budhismus a snažila jsem se objevit své "vyšší JÁ" a o to "BÝT TADY A TEĎ".

No a jednoho dne se přede mnou otevřely dveře nemoci. Začala jsem mít postupně intenzivní hlasy, vidiny, našeptávání - co mám a nemám dělat a pocit, že mě někdo ovládá. Bylo to strašně nepříjemné. Nevěděla jsem, co se sebou dělat. Ztratila jsem kontrolu nad sebou, totálně. Chodila jsem asi 2 týdny za školu, nejedla jsem a nespala. Zapomněla jsem co je to zdraví.

Po dvou týdnech, když to už nešlo skrývat, mě rodiče našli ubrečenou na posteli. Řekla jsem jim pár věcí a to, že chci zemřít (o sebevraždy jsem se později taky pokoušela). Rodiče byli vyděšení, zoufalí a strachy bez sebe. A nyní prohlašuji, že se mnou měli a mají svatou trpělivost - byl se mnou kříž!

Když se můj stav zhoršil (byla jsem jako "tělo bez duše", "robot" a zároveň jsem říkala nesmysly), tak mě rodiče zavezli k psychiatričce a ta mi řekla, že mám psychózu a už tu noc jsem usínala pod práškama v psychiatrické léčebně v Opavě.

Dále, když to šlo, tak jsem pořád pokuřovala marihuanu a nemoc se jen rozjížděla. Pomalu, ale jistě. Do 18 let mi ani nepasovaly prášky. Ze strachu a neporozumění tomu, co se se mnou děje, jsem zamlčovala doktorům své stavy. Pak se stal zlom a já už jsem nechtěla a fakt nemohla hulit, jinak bych skončila na ulici. Řekla jsem doktorovi své stavy a ten mi ihned dal jiné léky a určil mi diagnózu: hebefrenní schizofrenie.

Hulit už zaplať pánbůh nechci. Zjistila jsem, že takhle je mi mnohem lépe (po všech stránkách) a nyní začínám mít opět ze života radost. Snažím se dívat dopředu a ne za sebe. Hledám své štěstí a plním si své sny. Dělám malé krůčky k lepšímu životu.

Spirála mi ukázala, že se dá žít šťastně i s nemocí a je fajn cítit se dobře mezi svými - mezi lidmi, kteří mi rozumí a chápou mě. Takové zařízení je pro mě kotvou k smíření se se svou nemocí a novým životem. Děkuji.

Neváhejte a kontaktujte nás:

Volgogradská 2424/74

700 30 Ostrava - Zábřeh

Sociální pracovnice Mgr. Hana Bulavová

najihu@spirala-ops.cz

731 781 757


"Jsem OCD pozitivní" - příběh Daniela M. 

Asi každý má občas nutkání zkontrolovat raději dvakrát, jestli při odchodu zamkl, asi každý se štítí špinavého wc. Hranice mezi zdravím a nemocí je tenká. Obsedantně kompulzivní porucha, neboli OCD, se projevuje četnými nutkavými myšlenkami, jejichž iracionalitu si člověk trpící touto neurotickou poruchou zpravidla dobře uvědomuje. Přesto takovým myšlenkám neumí bez pomoci odborníků sám čelit.

Pokud člověku jeho obavy a strachy zamoří myšlení natolik, že pociťuje úzkost i 3 hodiny poté, co 2x zkontroloval, že zamkl auto, není to již v pořádku. Pokud člověk i 3 hodiny po návštěvě veřejné toalety pociťuje úzkost a těší se na "dekontaminaci" do sprchy, ve které stráví hodinu a půl, také to není v pořádku. Schválně jsem uvedl příklady kontrolovacích a hygienických obsesí, protože tyto mne trápily nejvíce.

V 15ti jsem byl svědkem sebevraždy blízkého rodinného příslušníka a v tom období se datuje vznik mojí poruchy, kterou mi diagnostikovali ve 21 letech - do té doby jsem o ní nevěděl. To už ale bylo pozdě - nemoc celých 6 let nenápadně sílila a můj život byl postupně v zajetí četných obav, které mě ke konci tohoto období paralyzovaly natolik, že jsem měl problém navštívit vlastní toaletu v bytě, nebo se účastnit jakékoliv aktivity mimo domov. Sebemenší úkon jsem vykonával opakovaně a těm více stresujícím situacím jsem se zcela vyhýbal. Zhoršení mojí nemoci zapříčinil také dlouhodobý stres na gymnáziu a následně na vysoké škole. Dělalo mi problém otevřít si knihu, nachystat si věci do školy... Na přednášky na vysoké škole jsem chodil bez věcí - "co nemám s sebou, to neztratím". Vyústilo to v můj odchod z vysoké školy. Pak se u mě objevily deprese. Cítil jsem, že pokud se OCD radikálně nepostavím, tak že mě může úplně zničit. Předepsané léky mi nezabraly, naopak mě velmi zneklidnily. Vše vyústilo v moji dobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně, kde mi naštěstí pomohla změna medikace a intenzivní psychologická podpora v podobě KBT terapie (kognitivně-behaviorální).

Vrátil jsem se zpět do života a následujících 12 let jsem žil s OCD v relativním příměří. Selhával jsem však nadále pod psychickým či časovým tlakem v práci, kde jsem své problémy vždy tajil a střídal jsem zaměstnání jako ponožky. Můj životopis tak působil na personalisty nedůvěryhodně a získával jsem proto většinou podřadné a stresující pracovní pozice. Vždy to mělo stejný scénář: podal jsem výpověď. Cítil jsem se neseberealizovaný, frustrovaný a v začarovaném kruhu. Čím více jsem trávil času sám doma, tím více jsem zabředával do svých rituálů. V evidenci ÚP jsem získal pocit méněcennosti.

Když se nedávno můj stav zhoršil natolik, že mi OCD opět přestávala dovolovat myšlenkově se odpoutat od zbytečných obav, věděl jsem, že je zle. Opakoval jsem spoustu těch nejběžnějších rutinních úkonů ve snaze danou činnost provést "správně". Bralo mi to energii i čas. "Co když si někdo pomyslí, že jsem cvok?" Uvědomoval jsem si, že se nechovám standardně a nechtěl jsem, abych byl středem pozornosti. Cítil jsem se velmi zranitelně. Stres mi působily maličkosti, jako například vyjít schody a nic při tom neztratit z kapes. Intenzivní pocity ztráty mě provázely někdy i celý den a nutily mě vracet se na místa, která jsem opustil. Logika ustoupila matoucím pocitům, které jsem dokázal předtím aspoň trochu korigovat. V této situaci jsem však musel odolávat pracovní zátěži a stresu a skrývat své rituály před okolím. Domů jsem se vracel vyčerpaný a nastřádaný stres ze všech těch abstraktních ztrát a hygienických "kontaminací" jsem kompenzoval dlouhým večerním sprchováním, které vyhnalo moje účty za vodu do astronomických výšin. Ranní sprchování mě zdržovalo při odchodu do práce a měl jsem problémy s pozdními příchody.

Naštěstí jsem však tentokrát včas zasáhl - změnil jsem životní styl, vrátil se k medikaci, požádal jsem o invalidní důchod a našel si práci ve Spirále, která mne nestresuje, a ve které mohu využít můj potenciál. Díky Spirále mám pocit, že někam patřím, a že se můj život ubírá správným směrem. Mohu zde otevřeně a s pochopením nadřízených i kolegů v nadsázce nahlas říct: "Jsem OCD pozitivní."

Spirála nabízí chráněné zaměstnávání v oblastech cateringu, šicí dílny, údržby zeleně, administrativy, úklidu a dalších. Více informací naleznete ZDE.


"Ve Spirále překonávám své úzkosti

a zlepšuji kontakt s lidmi", říká klient Marek

"Otázkou duševního zdraví a psychohygieny jsem se začal zabývat teprve před dvěma lety. Ocitl jsem se tehdy na samém dně fyzických i psychických sil a zhroutil se z pracovních nároků a stresu v korejské továrně na výrobu aut. Léčím se na psychiatrii. Docházím do Domu duševní zdraví v Ostravě - Porubě a do Kafárny společnosti Spirála, která pomáhá lidem s duševním onemocněním vrátit se zpátky do života.

Vinou duševní nemoci vyvolanou špatnými pracovními podmínkami a nadměrným stresem jsem se ocitl v invalidním důchodu a byla mi diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha. Těžké pracovní období trvalo skoro 8 let. 3 směnný provoz 7 dní v týdnu, nadměrný stres a strach o zaměstnání, slovní útoky a ponižování ze strany nadřízených... už jsem to nevydržel a psychicky se zhroutil. Moje tělo vypovědělo službu - jednou jsem měl jít na noční směnu a pozvracel jsem se doma, začal se třepat, plakat a měl obrovské úzkosti. Už jsem nemohl dál.

Následovala výpověď ze zaměstnání. Šel jsem se přihlásit na úřad práce pod vidinou krátkodobé evidence a nalezení nového zaměstnání. Úzkost mě však svazovala - i rutinní každodenní úkony mi činily problémy. Nedokázal jsem jít ani na žádný pracovní pohovor. Psycholog mi doporučil Dům duševního zdraví, kde docházím na skupinové terapie a setkávám se s lidmi s podobnými psychickými obtížemi a snažíme se zbavit úzkostí a pracujeme na zlepšení psychické kondice pod odborným vedením.

Můj psychický stav zapříčinil, že jsem se ocitl bez finančních prostředků, což mi způsobilo deprese. Postupem času jsem se začal vyhýbat společenským akcím a spoustu času jsem trávil sám doma.

I nyní se cítím osamělý a ztratil jsem radost ze života. Chci se však posunut dále, a proto jsem vyhledal pomoc ve Spirále, která provozuje podnik Kafárna, kde dostávají možnost pracovního uplatnění lidé s duševním onemocněním.

Ocenil jsem profesionální přístup a domácí atmosféru v Kafárně, kde člověk může fungovat bez obav a stresu. Pomohli mi zde vytvořit životopis, který můžu později uplatnit při hledání nového zaměstnání. Pomáhají mi zlepšit se v komunikaci, což je velmi důležité pro člověka, z kterého se stal naprostý introvert. Všechny mé kroky spějí k tomu, abych se postupem času naučil jednat s lidmi, zbavil se úzkostí a dokázal samostatně obsluhovat hosty.

Do Kafárny se velice těším, jsem rád, že zde můžu pomáhat a zlepšovat se v pracovních kompetencích a komunikaci."

V sociálně terapeutické dílně Kafárna v Ostravě Porubě, pomáháme Markovi překonat jeho úzkosti a sociální fobii. Osvojuje si u nás znovu pracovní návyky a dovednosti na takové úrovni, která mu může pomoci se časem uplatnit na chráněném či otevřeném trhu práce. Marek se do práce v Kafárně těší a cítí se v bezpečném prostoru naší sociální služby příjemně. I prosté povídání si o jeho problému mu hodně pomáhá. Posiluje se v dodržování pravidelného pracovního režimu a pomalu se vrací do života, který žil před nemocí. Sociálně terapeutickou dílnu v Kafárně mohou využít všichni dospělí psychicky nemocní lidé, kteří hledají podporu v upevňování pracovních návyků.

Neváhejte a kontaktujte nás:

U Oblouku 10/501

708 00 Ostrava - Poruba

Vedoucí sociální služby Bc. Helena Křemenová, DiS.

std@spirala-ops.cz

731 079 204


"Díky Spirále přestávám svoji diagnózu vnímat jako stigma."

"První ataka paranoidní schizofrenie přišla před dvěma a půl lety. Hospitalizaci a kontaktu s psychiatrií vůbec jsem se celým svým bytím bránila. Provázely mě bludy, díky kterým jsem ztratila důvěru ve své okolí, přestala jsem se stýkat s kamarády, měla jsem pocit, že jsem odposlouchávána a sledována. Až po několika měsících, na dně svých psychických sil a na nátlak své rodiny, jsem vyhledala odbornou pomoc.

Strávila jsem čtyři měsíce v opavské psychiatrické nemocnici, ze které jsem vyšla jako člověk, který získal jakýs takýs náhled na své onemocnění. Nicméně sama jsem cítila, že při návratu do běžného života potřebuju i jinou než terapeutickou pomoc. Potřebovala jsem tréninkové prostředí - místo, kde bych si mohla bez pocitu studu či strachu nacvičit třeba úplně obyčejnou mezilidskou komunikaci.

Do Spirály jsem začala chodit zhruba před rokem a půl a od té doby se stále více posouvám k životu, jaký jsem vedla a na jaký jsem byla zvyklá před nemocí. Našla jsem si tu přátele, se kterými jsem v kontaktu dodnes, i když někteří z nich už sociální službu nevyužívají a postupně se zbavuji strachu mluvit o tom, co jsem prožila - a to i s lidmi, kteří se s duševně nemocným nikdy nepotkali. Přestávám svou diagnózu vnímat jako stigma. A vždy se sem ráda vracím."

Ve Spirále jsme poskytli klientce podmínky k jejímu vytrhnutí se ze sociální izolace a ke zlepšení jejich vztahů s lidmi. Posílila svoji důvěru v sebe i v druhé, naučila se lépe komunikovat a získala nové kamarády. Zejména však přestává svoji nemoc vnímat jako stigma a přestává se bát o své nemoci mluvit.

Umíme Vám pomoci také v oblastech soběstačnosti, péče o vlastní osobu a domácnost a dalších činnostech vedoucích k sociálnímu začleňování. Dále Vám rádi pomůžeme při uplatňování Vašich práv a při obstarávání osobních záležitostí. Díky nám se lépe zorientujete ve Vaší nemoci a v možnostech odborné péče. Např. tyto služby poskytuje sociální rehabilitace Na Jihu v Ostravě - Zábřehu. Využít jich mohou všichni dospělí lidé s psychickými potížemi, kteří hledají podporu.

Neváhejte a kontaktujte nás:

Volgogradská 2424/74

700 30 Ostrava - Zábřeh

Sociální pracovnice Mgr. Hana Bulavová

najihu@spirala-ops.cz

731 781 757