"Díky Spirále mám první opravdovou práci v životě."

Jak už to tak bývá, v každém filmu je začátek a konec. Já vám nejprve povyprávím svůj začátek příběhu. Vše začalo tak, že jsem chodila pilně do školy a studovala. Vždy mi záleželo na známkách, hodně jsem řešila, co v životě budu mít za zaměstnání a vlastně i to, co si o mně myslí mé okolí. Škola a budoucí zaměstnání pro mě byly na prvním místě, bohužel zdraví až na tom druhém. Nejdříve se mi dařilo. Měla jsem dobré známky, poté jsem úspěšně odmaturovala a dostala se na vysokou školu.

Toto štěstí však netrvalo dlouho a na vysoké škole díky vysoké zátěži mi vstoupila do života duševní nemoc. Na den, kdy toto vyvrcholilo si pamatuji moc dobře a bohužel se mi tento den z paměti jen tak nevymaže. Život se mi ze dne na den, jak se říká, obrátil naruby. Se studiem byl konec, nemoc mne odtrhla nejen od studií, ale i od všech spolužáků, přátel a kamarádů. 

Naráz jsem tu byla jen já se svými rodiči. Když se moje nemoc stabilizovala, začala jsem se zajímat o možnost, kam by bylo možno docházet, abych měla nějaké sociální vazby. Lékař mi dal letáček s nabídkou služeb denního stacionáře pro lidi s duševními nemocemi. Když se tak nad tím zpětně zamyslím, byl to tehdy pro mne doslova a do písmene hozený záchranný kruh. Z uzavření se do sebe a z jakési apatie způsobené nemocí jsem se zde dostávala krůček za krůčkem do nového života. 

Postupně jsem si zde našla nové přátele. Po pár letech jsem se cítila lépe a chtěla se zase o kousíček posunout. A tak mi byla pracovníky denního stacionáře navrhnuta Spirála. Byla to možnost, jak se v životě posunout dále, ale zůstat v chráněných podmínkách, protože práce na plný nebo zkrácený úvazek v běžných firmách pro mne ze zdravotních důvodů nepřicházela v úvahu. 

Přiznám se, že z prvního setkání se sociální pracovnicí Spirály jsem měla tehdy strach. Následně jsem však zjistila, že strach byl zbytečný. Všichni pracovníci Spirály jsou příjemní a empatičtí lidé s pochopením a skuteční odborníci ve svém oboru. Nejprve jsem zde začala s pracovní terapií v sociálně terapeutických dílnách (STD), kde jsem se zaměřila na rukodělné činnosti. Do rukodělek, jak jim říkáme, jsem chodila rok. Získala jsem tím trochu sebevědomí a odvahy k dalšímu posunu ve svém životě. 

Využila jsem tedy šance zapojit se do nově otevřeného bistra Spirály. Začala jsem s obsluhou, kde mi byla oporou sociální pracovnice a pak se postupně dostala i na výpomoc do kuchyně bistra, kde jsem připravovala opět ve spolupráci se sociálním pracovníkem i různé slané a sladké dobroty k prodeji. V bistru Spirály jsem strávila rok a po roce se rozhodla, že bych chtěla vyzkoušet práci na zkrácený úvazek, kterou Spirála lidem s nemocí nebo handicapem čas od času nabízí. 

Po zvládnutém pohovoru na pozici úklidového pracovníka teď začínám ve své nové práci. První opravdové práci v životě. Na jedné straně jsem plna obav, zda to zvládnu a obstojím, ale na druhou stranu se moc těším. Jsem na sebe pyšná a jsem ráda, že existuje taková skvělá organizace jako Spirála, která mi nabídla a nabízí takové možnosti.

"Spirála mi umožnila vrátit se k šití."

Vystudovala jsem dámskou krejčovou a oděvní průmyslovku. Příběh začíná v době, kdy jsem maturovala - měla jsem strach, že neudělám maturitu. Vyhledala jsem pomoc školního psychologa. Největší stresy z maturity měli jedničkáři - já byla totiž svědomitá jedničkářka. Maturitu jsem naštěstí úspěšně zvládla.

Po škole jsem si našla zaměstnání, ale zaměstnavateli se nedařilo, nevyplácel mi mzdu, a proto jsem změnila práci. V dalším zaměstnání jsem pak musela pracovat za dva. Byla jsem z toho ve stresu - spustilo mi to depresi a nevěděla jsem kudy kam. Pokusila jsem se o sebevraždu. Mamka mě našla s nožem v ruce, když jsem si chtěla ublížit. Až zpětně jsem přišla na to, že to bylo pouze demonstrativní volání o pomoc... Následně jsem navštívila psychiatra, začala jsem brát léky a ze stresující práce jsem odešla.

Po půl roce jsem si našla novou práci v šicí dílně, ale objevila se u mě mánie (vše jsem prožívala nadneseně, nad standardní mírou) a rodiče s přítelem mě odvezli do PN v Opavě. Tam jsem se rehabilitovala na různých odděleních 2,5 měsíce. Po propuštění přesto u mě přetrvávala těžká deprese dalšího půl roku. Vše mi dělalo problém, do všeho jsem se musela nutit a pociťovala jsem intenzivní smutek. Zvládla jsem se však vrátit do původního zaměstnání v šící dílně a nějakou dobu bez problému pracovat.

Poté jsem ale vystřídala asi 7 zaměstnání, mezitím jsem při manických epizodách pokračovala v rehabilitaci v PN v Opavě. V následujícím období jsem otěhotněla, ale bohužel jsem potratila. Po roce a půl jsem naštěstí otěhotněla znovu, narodil se mi zdravý syn, ale nemoc opět nade mnou zvítězila a skončila jsem znovu v PN v Opavě. To samé se opakovalo po narození druhého syna - při porodu jsem prožila klinickou smrt a od pasu dolů jsem dočasně ochrnula. Po mateřské mě nevzali zpět do zaměstnání.

Hledala jsem si marně půl roku práci a nakonec jsem náhodou přes společnost Mlýnek narazila na Spirálu. Moje budoucí kolegyně Míša mi sdělila potřebné informace a nabídla mi možnost ucházet se o místo úklidové pracovnice. Uspěla jsem na pracovním pohovoru a získala novou pracovní příležitost ve Spirále. Byl to pro mě únik z deprese a škaredé reality, kdy se mi nic nedařilo. Po roce a půl, kdy jsem uklízela, jsem se dostala na doporučení kolegyně do "spiráláckého" cateringu - tato změna mi velice vyhovovala, přineslo mi to větší psychickou pohodu.

Jednoho dne viděly kolegyně ve Spirále svatební šaty, které jsem ušila. Následně jsem pro Spirálu šila výrobky na akci Adventní křídlení. Moje výtvory se ve Spirále líbily natolik, že byly jedním z impulsů ke vzniku šicí dílny. Po 9 hospitalizacích v Opavě, 1 v Havířově a 1 v Porubě a dalších peripetiích, které mi přinesla nemoc, jsem se naštěstí vrátila k tomu, co mám ráda - k šití. A za tuto příležitost jsem Spirále velmi vděčná. Jsem zde spokojena a chodím do práce s nadšením. Pomáhá mi vědomí, že jsem součástí skvělého kolektivu a jsem obklopena lidmi, kteří mají pochopení.

"Jsem OCD pozitivní" - příběh Daniela M.

Asi každý má občas nutkání zkontrolovat raději dvakrát, jestli při odchodu zamkl, asi každý se štítí špinavého wc. Hranice mezi zdravím a nemocí je tenká. Obsedantně kompulzivní porucha, neboli OCD, se projevuje četnými nutkavými myšlenkami, jejichž iracionalitu si člověk trpící touto neurotickou poruchou zpravidla dobře uvědomuje. Přesto takovým myšlenkám neumí bez pomoci odborníků sám čelit.

Pokud člověku jeho obavy a strachy zamoří myšlení natolik, že pociťuje úzkost i 3 hodiny poté, co 2x zkontroloval, že zamkl auto, není to již v pořádku. Pokud člověk i 3 hodiny po návštěvě veřejné toalety pociťuje úzkost a těší se na "dekontaminaci" do sprchy, ve které stráví hodinu a půl, také to není v pořádku. Schválně jsem uvedl příklady kontrolovacích a hygienických obsesí, protože tyto mne trápily nejvíce.

V 15ti jsem byl svědkem sebevraždy blízkého rodinného příslušníka a v tom období se datuje vznik mojí poruchy, kterou mi diagnostikovali ve 21 letech - do té doby jsem o ní nevěděl. To už ale bylo pozdě - nemoc celých 6 let nenápadně sílila a můj život byl postupně v zajetí četných obav, které mě ke konci tohoto období paralyzovaly natolik, že jsem měl problém navštívit vlastní toaletu v bytě, nebo se účastnit jakékoliv aktivity mimo domov. Sebemenší úkon jsem vykonával opakovaně a těm více stresujícím situacím jsem se zcela vyhýbal. Zhoršení mojí nemoci zapříčinil také dlouhodobý stres na gymnáziu a následně na vysoké škole. Dělalo mi problém otevřít si knihu, nachystat si věci do školy... Na přednášky na vysoké škole jsem chodil bez věcí - "co nemám s sebou, to neztratím". Vyústilo to v můj odchod z vysoké školy. Pak se u mě objevily deprese. Cítil jsem, že pokud se OCD radikálně nepostavím, tak že mě může úplně zničit. Předepsané léky mi nezabraly, naopak mě velmi zneklidnily. Vše vyústilo v moji dobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně, kde mi naštěstí pomohla změna medikace a intenzivní psychologická podpora v podobě KBT terapie (kognitivně-behaviorální).

Vrátil jsem se zpět do života a následujících 12 let jsem žil s OCD v relativním příměří. Selhával jsem však nadále pod psychickým či časovým tlakem v práci, kde jsem své problémy vždy tajil a střídal jsem zaměstnání jako ponožky. Můj životopis tak působil na personalisty nedůvěryhodně a získával jsem proto většinou podřadné a stresující pracovní pozice. Vždy to mělo stejný scénář: podal jsem výpověď. Cítil jsem se neseberealizovaný, frustrovaný a v začarovaném kruhu. Čím více jsem trávil času sám doma, tím více jsem zabředával do svých rituálů. V evidenci ÚP jsem získal pocit méněcennosti.

Když se nedávno můj stav zhoršil natolik, že mi OCD opět přestávala dovolovat myšlenkově se odpoutat od zbytečných obav, věděl jsem, že je zle. Opakoval jsem spoustu těch nejběžnějších rutinních úkonů ve snaze danou činnost provést "správně". Bralo mi to energii i čas. "Co když si někdo pomyslí, že jsem cvok?" Uvědomoval jsem si, že se nechovám standardně a nechtěl jsem, abych byl středem pozornosti. Cítil jsem se velmi zranitelně. Stres mi působily maličkosti, jako například vyjít schody a nic při tom neztratit z kapes. Intenzivní pocity ztráty mě provázely někdy i celý den a nutily mě vracet se na místa, která jsem opustil. Logika ustoupila matoucím pocitům, které jsem dokázal předtím aspoň trochu korigovat. V této situaci jsem však musel odolávat pracovní zátěži a stresu a skrývat své rituály před okolím. Domů jsem se vracel vyčerpaný a nastřádaný stres ze všech těch abstraktních ztrát a hygienických "kontaminací" jsem kompenzoval dlouhým večerním sprchováním, které vyhnalo moje účty za vodu do astronomických výšin. Ranní sprchování mě zdržovalo při odchodu do práce a měl jsem problémy s pozdními příchody.

Naštěstí jsem však tentokrát včas zasáhl - změnil jsem životní styl, vrátil se k medikaci, požádal jsem o invalidní důchod a našel si práci ve Spirále, která mne nestresuje, a ve které mohu využít můj potenciál. Díky Spirále mám pocit, že někam patřím, a že se můj život ubírá správným směrem. Mohu zde otevřeně a s pochopením nadřízených i kolegů v nadsázce nahlas říct: "Jsem OCD pozitivní."

Spirála nabízí chráněné zaměstnávání v oblastech cateringu, šicí dílny, údržby zeleně, administrativy, úklidu a dalších. Více informací naleznete ZDE.

"Kafárna je místo, kde je mi dobře na duši..."

Vyhledat Kafárnu jsem si plánovala už v roce 2014, protože jsem dlouho nevěděla, co si počnu se svým dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a zároveň jsem chtěla žít alespoň trochu plnohodnotný život. V té době jsem ještě netušila, že Kafárnu nakonec vyhledám dvakrát.

První epizoda s Kafárnou byla jako vysvobození z domácího vězení, ale neměla dlouhého trvání. Udály se totiž jisté okolnosti, které mi dovolily Kafárnu navštěvovat jen pár měsíců. Po dlouhé odmlce jsem se rozhodla, že zkusím štěstí ještě jednou. Jakoby mě stále táhlo tuto kapitolu ještě jednou otevřít, což se mi povedlo v roce 2018 hlavně díky mému milovanému partnerovi, který mi pomáhá a věří.

První dojmy z návštěvy a mého setkání se sociálními pracovníky byly tak silné, že jsem věděla, že už chci zůstat. Můj sociální pracovník je ke mně velice hodný a vstřícný. V Kafárně je tolik lidskosti, až někdy nemůžu uvěřit, že je to možné...

Jeden z prvních snů se mi tedy plní. Navíc se opět učím jezdit autobusem a setkávat se s lidmi, což pro mě bylo vždy důležité, ale při mých problémech zároveň dost obtížné. I doma vše běží tím správným směrem a práce se pro mne stává vlastně takovou terapií. Pokud mi to stav dovolí, pociťuji nyní i více radosti. Kafárna je nastavená tak geniálním způsobem, že nástup do pracovního procesu je pozvolný a všichni mají vždy ochotu mi pomoci. Práce tam je pro mne zábavou. Mohla jsem si vybrat, jestli budu v kuchyni, nebo v provozu Kafárny. Měla jsem i možnost skládat šipky či tvořit věnce.

Postupně se cítím lépe a lépe hlavně díky tomu, že vše zvládám. Pro mě je slovo "zvládnout" velmi důležité - zvládám opět jezdit autobusem, pracovat v kuchyni a pozvolna i za barem. Měla jsem totiž pocit, že se mi tam věří, a že to zvládnu.

Jednou jsem se zkusila zeptat, jestli by v Kafárně nešly vystavit mé fotografie. To byl taky jeden z mých velkých snů, protože fotografuji od svých 24 let. Vlastní výstava pro mě vždy byla velkou výzvou... Když se díky Kafárně uskutečnila, měla jsem velkou radost. V životě se opravdu sny mohou díky dobrým lidem splnit. Jako bych kus mého života let vměstnala do mých fotografií, které doufejme neudělaly radost jen mi, ale i celé mé rodině a všem návštěvníkům.

Dnes už vím, že mám v Kafárně své přátele a místo, kde je mi dobře na duši. Jsem součástí týmu, na který jsem hrdá a jsem velice ráda, že mohu být jeho součástí.